Jsa člověkem, který se nerad zbavuje přečtených časopisů (výjimkou
budiž časopis ponechaný o prázdninách v kupé jednoho rychlíku, aby se zmenšila
zátěž batohu a aby si i další cestující mohli rozšířit obzory), jsem si nedávno
otevřel některá starší čísla Respektu z letošního roku a bylo se čemu divit. Na
začátku roku se všude řešil Euromajdan, asociační dohoda s Ukrajinou, a
sestavování vlády Bohuslava Sobotky. Postupem času však domácí témata čím dál
více ubývala a na jejich místa se dostávaly zprávy z okolních zemí a ze světa.
A když jsem se podíval do zatím posledního čísla časopisu, došel jsem k závěru,
že svět je dnes tak diametrálně odlišný, že se ani nezdá možné, co všechno se
za ten půl rok stalo.
Koncem února na ukrajinském náměstí Majdan ostřelovači zabili
dvacítku demonstrujících a začaly se dít netušené věci. Prezident Janukovyč
odstoupil a zatímco celý sportovní svět upíral své oči k Soči, tak Ukrajinci
nevěřili svým očím, co všechno se skrývalo v pokojích prezidentského paláce v
Kyjevě. Jakmile však olympiáda skončila, vycítili etničtí Rusové v oblasti
Donbasu a Krymu příležitost a začali volat po připojení k Ruské federaci. A
nezůstalo jen u slov. Ruská invaze na Krym musela zaskočit opravdu každého.
Nicméně, Krym připojen byl. To větší peklo se ale rozpoutalo v oblasti
Luhansku, Slavjansku, Doněcku a Mariupolu. Tam totiž již půl roku probíhá
občanská válka mezi proruskými separatisty, které Moskva vydatně politicky a
zdá se i vojensky podporuje a ukrajinskou armádou, která ale měla zejména z počátku
problém s chatrnou organizací. Putinovské Rusko nepřímo likviduje svobodnou
Ukrajinu – válka se odehrává v oblasti Donbasu – tedy v oblasti, která byla
donedávna pilířem ukrajinské ekonomiky. A co až přijde zima, zvlášť když nemá
Ukrajina dostatečné zásoby plynu? Co se to ale stalo? 1750 km od Příbora
probíhá otevřená válka! Lidé utíkají z domovů a z Doněcku se stalo prázdné
město. Na začátku září už bylo jasné, že své vojáky posílá na Ukrajinu i ruská
armáda a celá záležitost se velmi do hloubky probírala i na summitu NATO ve
Walesu. Kdo by to byl v lednu řekl?
Občanská válka v Sýrii je bohužel již po tři roky prakticky denním
chlebem zpravodajských serverů - ať už se jedná o Damas, Aleppo či Homs. Ale že
se tento zprvu střet demonstrantů a armády autoritářského prezidenta Asada
promění v neřešitelný konflikt významově přesahující celý Blízký východ? Opět
drobná rekapitulace: již delší dobu se vedly polemiky o tom, kdo vlastně jsou
ti “povstalci”? Ze snů o idealistech naplněných pravdou a láskou se snad musel
probrat už opravdu každý, avšak že jde o pilně připravovaný plán vůdce irácké
al-kajdy Abú Bakra Bagdádího? Evropa tedy stála před nelehkým rozhodnutím – zda
podporovat nadále rebely i přesto, že jejich prokazatelná část patří k
al-Kajdě? Či nepřímo tolerovat prezidenta Asada – zvláště, když si bojovníci
obou stran napichují hlavy na kůl! A další rozměr: tentokrát náboženský. Blaise
Pascal jednou prohlásil: “Žádný člověk nekoná zlo tak horlivě a s takovým
přesvědčením jako ve jménu náboženského vyznání!” Náboženská nevraživost totiž
nechyběla a nechybí ani zde – v zemi, jež se může pyšnit kořeny staré Fénické
říše… Málokoho překvapí, že ty největší ideové rozpory probíhají mezi
menšinovými alavity (muslimská sekta mající blíž k šíitům) a většinovými
sunnity. Podotkněme, že mezi alavity patří i Bašár Asad. Do toho ještě v zemi
stále žijí křesťané – křesťanská menšina zde existuje již od prvních století.
Na kterou stranu se přiklání oni, nelze s naprostou jistotou určit, neboť mnoho
zpráv ze Sýrie se diametrálně rozchází… Zpočátku jejich podpora směřovala spíše
k vládním jednotkám. Asadův režim jim totiž zajišťoval relativní svobodu, ale v
islámském státě už to samozřejmostí být nemuselo. Nicméně Asadovci také
vypálili část kostelů. Avšak poté, co se syrští bojovníci propojili s iráckými
džihádisty a v uskupení ISIL (Islámský stát Iráku a Levanty) začali usilovat o
zavedení džihádu ve světě – a to zejména v Sýrii a Iráku, bylo jasněji. Nyní
však krátká odbočka do Iráku.
Jsou tomu již tři roky, co z Iráku odešli poslední vojáci po
zpackané invazi NATO. Letos v zimě tam vrcholila krize vlády prezidenta
Malíkího. Dalo by se říci, že tato již x-krát americkými spojenci resuscitovaná
politická mrtvola řídila Irák jako slepý kormidelník, který místo kormidla otáčí
plaveckým kruhem. Jeho filosofie vládnutí totiž spočívala ve výhradní podpoře
většinových šíítů (on sám je šíít) a v soustavném odstavování sunnitských
představitelů z veřejných pozic. Fakt, že třicetiprocentní sunnitská menšina
opravdu zanedbatelná není, byl doslova vodou na mlýn džihádistů. Ozbrojenci
hlásící se k ISILu začali zabírat město za městem. Fallújah, Mosul, blízká
strategická přehrada a přehrada a postup směr
Bagdád. Irácká armáda nebo spíš to, co z ní zbylo, se začíná formovat. Dobytí
Bagdádu se naštěstí odkládá, přichází však nové potíže. Džihádisté svou
pozornost obrátili proti křesťanským menšinám v Iráku a proti starobylé kurdské
sektě jezídů. Zejména tyto dvě poslední skupiny zkusily za poslední měsíce
tolik, že si to našinec nedokáže představit. Uprchlictví v horách, potravinová
pomoc ze západu, křižování zajatců a jiné brutální vraždy…
A zpět do Sýrie: koho máme my jako Evropa nyní podporovat v tomto,
z dnešního pohledu, neřešitelném sporu? Asad je sice autoritář, který v této
válce zjevně jako první použil sarin a jeho žoldáci nezacházejí s rukojmími v
rukavičkách. Z geopolitického hlediska se však jeví absolutně nelogické
podporovat rebely, kteří v Iráku vraždí jezídy a křesťany, i nadále. Z
dlouhodobého pohledu ale tato extrémní situace může přinést paradoxní
výdobytky. Spojené státy se nyní snaží vytvořit koalici bojující proti
islamistům, ve které by mohl mít důležité místo Írán. Tak by se mohli přiblížit
dva odvěcí rivalové a íránská ropa by navíc mohla snížit energetickou závislost
na Rusku, kterou tak trpí celá Evropa. Jenže záležitosti jako energetická
(ne)závislost jsou otázky dlouhodobé agendy a vědomí, že dennodenně dochází v
Iráku k masakrům, by v nás mělo rezonovat daleko silněji.
Issue č. 3: Ebola. Zejména země západní Afriky řeší kromě
islamisticko-křesťanských válek také mor jednadvacátého století. Z prostorových
důvodů se nebudu rozepisovat více, jen se snad sluší poznamenat, že na počátku
roku snad nikdo nemohl tušit, že slovem roku bude “ebola” a Světová
zdravotnická organizace předvídá až dvacet tisíc nakažených.
Svět se ale otřásá na mnoha dalších místech – uveďme příklady –
hrozící krach v Argentině, rodící se demokracie v Myanmaru, protestní
manifestace v Thajsku, protičínské demonstrace ve Vietnamu, Boko Haram v Nigérii,
nestabilita po tzv. Arabském jaru, statisíce imigrantů na jižních hranicích EU,…
Svět se nám mění před očima. Donedávna vžité jistoty se rozplývají
a zdá se mi, že k nim my jako Česká republika nedokážeme zaujmout jasné
stanovisko – jakoby se nás porušování mezinárodního práva ani netýkalo. Mám na
mysli zejména ukrajinskou válku. Kromě excesů typu poslanec Huml a jeho
konspirační teorie o odstřelu holandského letadla pod taktovkou CIA většina
našich výkonných politických zástupců obchází kolem horké kaše a snaží se
vyjednávat nějaké absurdní výjimky. Jeden komentátor k tomu na twitteru
poznamenal, že čeká, kdy si my Češi zajistíme i výjimku z vesmíru. Budu asi
muset čekat s ním.
PS: A aby v té politické rubrice nebyly jen texty, tak jsem si
dovolil přidat tady jeden obrázek z facebookové zahrádky. :)
Ondřej Elbel, Ok
Žádné komentáře:
Okomentovat