Tři půlnoci v Paříži
"Pokud má člověk v životě to štěstí, že žije za mlada v
Paříži, pak ať jde v životě kamkoliv, jde to všude s ním, protože Paříž – to je
pohyblivý svátek…"
Tato slova jsem si říkal spolu s Hemingwayem, když jsem toho
červencového večera odbočoval z Rue de Mouffetard na Avenue de Gobelins.
Vlastně už to možná nebyl večer, ale francouzská metropole stále pulsovala a já
byl součástí jednoho velkého živelného koloběhu lidských příběhů, které se v
těch místech píšou, psaly a psát ještě určitě budou.
V uších mi znělo Bistro de Fada z filmu Půlnoc v Paříži, a když
jsem v obyčejném zelinářství nad košíkem paprik uviděl zarámovanou fotku
Woodyho Allena, kterak v oné ulici výše zmíněný filmový opus točí, zamrzelo mě
ještě více, že mi toho večera na schodech u St. Etienne du Mont nezastavilo
taxi z dvacátých let s Pablem Picassem na palubě. Zelda Fitzgerald mi opravdu
nechyběla, ale když jsem stál pod pamětní deskou, že v tomto domě žila Gertruda
Stein, chvíli jsem zvažoval, zda nenastražit uši, jestli se uvnitř neodehrává jedno z typických setkání
intelektuálních kruhů Latinské čtvrti dvacátých let. Její hysterické výlevy
však slyšet nebyly, tak nezbylo než jít dál.
Průvodce byl ale neúprosný. V této ulici se odehrávala podstatná
část románu Otec Goriot! Bouqinety z nábřeží Seiny už byly v tu hodinu dávno
zavřené. Potil jsem se u překladu Pěny dní, do kterého jsem to ráno nábřeží
investoval 3 eura a málem jsem přehlédl nenápadná zelená vrátka vedoucí k domu,
kde tvořil James Joyce!
Má odysea ale ten večer ještě neskončila – blížil se ještě cíl
cílů – La maison de Verlaine – dům, kde Paul Verlaine zemřel, jak hlásá pamětní
deska.)
Jdu městem dál. Za sebou jsem nechal úžasné Guimardovy secesní
vstupy do metra a Rue de Notre dame de Champs, kde Hemingway během svého
pařížského období také pobýval. Křižovatka boulevardu Port Royal se Saint
Michel se slavnou Closerie des Lilas! Ale tady přece Hemingway psal! Tady
chodil pozorovat lidi a potkávat další Američany, které osud ztracené generace
zahnal sem, na východní břeh Seiny. Zběžně projíždím vystavený nápojový lístek
a napadá mě, že ceny od Hemingwayových časů vzrostly nejen o inflaci, ale
zřejmě i o Hemingwaye.
Jdu zase dál, duše se pohybuje v rytmech Ballad de Paris z úvodu
zmíněného filmu a k dokonalosti chybí už jen lehký déšť – takový romantický
extrémista ale nejsem, a tak plavu teplou pařížskou nocí vstříc životu s jiným
Hemingwayovým citátem na rtech: "Ale Paříž nikdy nebere konce a vzpomínky
každého člověka, který tam žil, jsou jiné než vzpomínky těch ostatních. Vždycky
jsme se do ní vraceli, ať jsme byli kdekoliv, ať se jakkoliv změnila, ať to
bylo sebetěžší nebo sebelehčí dostat se tam. Paříž vždycky stojí za to a člověk
dostal vždycky nazpátek, ať už s sebou přinesl cokoliv. Ale takováhle byla
Paříž v těch dávných dobách, kdy jsme byli velice chudí a velice šťastní."
Ondřej Elbel, Ok
Žádné komentáře:
Okomentovat