THE STORY OF MRS. KALOVÁ

Vyzpovídali jsme pro Vás bývalou profesorku našeho gymnázia paní Boženu Kalovou. Pokud se o ní chcete dozvědět "samsink intristink", tak neváhejte a čtěte dále. Rozpovídala se například i o svém vztahu k mývalům.

Jak se vám daří? Asi máte teď více volného času, ale nestýská se Vám?

Myslím, že se mi daří dobře úměrně věku a zdraví. Nic mi nějak zvlášť nechybí, takže jsem spokojená. Času mám určitě více, než jsem mívala ve škole, protože odpadly takové ty každodenní přípravy do školy, jako je opravování a vymýšlení složitých písemek. Času mám tedy dostatek, ovšem nemůžu říct, že bych chodila spát dříve nebo nějak později vstávala, protože čím je člověk starší, tím mu všechno zabere více času. 
Někdy se mi zasteskne – obzvlášť, když se podívám do knihovny a vidím, kolik knížek jsem za svou učitelskou kariéru nestihla přečíst.

Nelitujete, že už se nevěnujete učení?

Většinou nelituji. Sice si někdy říkám, že je to škoda, jelikož jsem se pracně naučila mnoho věcí, které bych stále mohla někomu předávat. Na druhou stranu mi však již chybí potřebná energie a optimismus, který by kantor měl mít. Myslím si, že už na toho starého člověka, co se tady motá po škole, není zrovna příjemný pohled.

Ale když někdo ze známých potřebuje pomoct s angličtinou nebo ruštinou, tak mu ráda pomůžu. Dokonce ke mně docházejí dva soukromí studenti, takže nezapomínám úplně vše, co jsem se naučila.

Co Vám na kariéře učitelky po odchodu do důchodu chybí nejvíce?

Asi ten kontakt s lidmi a také povinnosti. Sice i nyní pořád někam chodím a něco dělám, ale hlavně přes ty zimní měsíce bych si ráda s někým povykládala.
Chybí mi každodenní rutina, jako pokec s paní Matlákovou, studenti, kteří mě občas naštvou, nebo naopak já naštvu je, nebo mě rozesmějí něčím, co provedou. Takže asi tohle mi chybí.

Přirostli Vám někteří studenti k srdci natolik, že jste s nimi dodnes v kontaktu?

Ano, takových je spousta. Dodnes si pamatuji většinu jmen a moc ráda chodím také na jejich srazy. Především se studenty z mojí vůbec první třídy, kde jsem působila jako třídní, mám velmi dobré přátelské vztahy a čas od času se sejdeme. Mimo jiné mezi ně patří také paní Sumbalová.

Jaké byly Vaše sny, když jste byla studentkou? Chtěla jste být vždycky učitelkou?

Když jsem byla ještě na základní škole, tak bylo mým snem stát se úřednicí, a proto jsem se hlásila na ekonomickou školu. Tam jsem se bohužel nedostala a jít na gymnázium (tehdy tříletá střední všeobecně vzdělávací škola) bylo nouzovým řešení. Od této chvíle jsem neuvažovala o ničem jiném než se stát učitelkou.
Věděla jsem, že chci pracovat někde s lidmi, ale když jsem viděla kapičku krve, tak jsem se složila, technické předměty mě nějak moc nezajímaly – spíše humanitní. A právě to mě asi na tu kantořinu dovedlo.

Dá se říct, že Vás toto povolání naplňovalo?

Určitě. Díky tomu, že stále přicházejí noví mladí lidé, člověk nestihne zestárnout. Pracuje se v příjemném, čistém prostředí – na rozdíl od nějaké fabriky, kde je špinavo a zima.

Kde jste studovala? Bylo v té době těžké jít na vysokou školu?

Po maturitě, v roce 1970, jsem se hlásila na filosofickou fakultu do Olomouce na obor čeština a dějepis. Tenkrát se k přihláškám na VŠ vyjadřoval městský výbor strany a já jsem jejich doporučení nezískala, protože maminka, jež pracovala tady na obecním úřadě, byla vyloučena ze strany. Na filosofické fakulty se tehdy bralo pouze asi pět lidí a já jsem byla sedmá, tedy druhá pod čarou.
Říká se, že v tom roce sedmdesát český a ruský ministr školství při nějaké oslavě popíjeli a podepsali dohodu, že z Volgogradu se stane centrum českých studentů, tudíž mi byla nabídnuta možnost studia dějepisu a občasné výchovy v Sovětském svazu. Tehdy můj vztah k Rusku po okupaci nebyl až tak kladný, ale dala jsem na rady svých bývalých profesorů a šla jsem tedy studovat na pedagogickou fakultu do Volgogradu. Po třech a půl letech jsem byla odvolána zpátky do republiky, a tak jsem diplomku a státnice musela dokončit zde.

Jak dlouho jste učila na naší škole?

Nastoupila jsem v roce 1980 a učila jsem zde do roku 2010, kdy jsem odešla do důchodu, ale potom jsem ještě další dva roky učila na částečný úvazek. Celkem jsem tady učila 32 let.

Naši studenti Vás znají především jako učitelku angličtiny, ale dříve jste učila i jiné předměty, že?

Ano, učila jsem i ruštinu, dějepis, občanskou výchovu, ale také zeměpis. Dokonce jsem v Jičíně učila i nauku o výrobě zboží a taky základy výroby a odborné přípravy zde na gymnáziu.

Co jste učila nejraději?

Ze začátku jsem učila nejradši ruštinu, ale angličtinu jsem měla ráda taky, protože člověk učí jenom menší skupinky a je to hodně o komunikaci a povídání si se studenty.
Bylo pro Vás obtížně naučit se po ruštině další jazyk? Byla jste nucena, pokud se nepletu, přeučit se za poměrně krátkou dobu. 
Ano. Sice jsem z angličtiny maturovala jako ze svého druhého jazyka, ale pan ředitel Štěrba, který nás tehdy angličtinu učil, byl takový dobrák, že nám zpracoval maturitní otázky, že to bylo tak na dvě stránečky v malém sešitě <autor: Každá?> Každá ta otázka. Ne všechny! (smích).
Čili výuka toho jazyka byla převážně na teoretické úrovni - zaměřovala se spíše na znalost gramatiky a schopnost porozumět anglickým textům. Nebyli jsme připravováni na běžnou komunikaci, jako jsou žáci dnes. 
Když jsem se potom po 20 letech k angličtině vrátila, tak jsem si třeba pamatovala větu "Do you speak?", ale "Do you read?" jsem říkala jako "Read you?". V hlavě mi pár slovíček zůstalo, ale s gramatikou už to bylo složitější.
Začala jsem chodit do jazykovky a poté jsem angličtinu studovala dálkově na Ostravské univerzitě. Již v roce 1991 jsem ji začala vyučovat.
V roce 1996 jsem odjela dělat vedoucí na skautský tábor do Ameriky, kde jsem pracovala tři měsíce a pak jsem několik dalších týdnů cestovala. Tato zkušenost mi velmi pomohla překonat tu bariéru a nebát se mluvit, i když třeba s chybami. Bylo to svým způsobem velké dobrodružství vydat se ve 45 letech hlídat americké děti, spát ve stanech a bojovat tam s mývaly, hady a podobnými zvířaty.

Cože? S mývaly? Pojí se k tomu nějaká historka?

Ano. V noci, když jsme spali ve stanech, ti mývalové chodili a vyvraceli tam všechny popelnice v okolí. Vždy přišli, vešli do toho stanu, rozhlédli se kolem a prokousali, co se dalo. Byli jsme upozorněni, že nemáme být agresivní, nebo budou agresivní oni. Tak jsem vždycky spala nasoukaná do toho spacáku, ať mi žádná část nevykukuje, abych s nimi nemusela bojovat. 

Jsou nějaké předměty, které Vám vůbec nešly? 

V prvním ročníku jsem bojovala s matematikou, ale nejhorší pro mě rozhodně byla deskriptivní geometrie, protože nemám prostorovou představivost. Nějaké to promítání na druhou, třetí průmětnu mi dělalo problémy, nebo když jsme dělali řezy hranolem, tak mi klidně vyšel nějaký kruh. No prostě hrůza. Pan profesor Palacký se se mnou trápil a já jsem se trápila s ním, ale na troječku jsem to "uválčila", takže jsem nepropadla.

Existují nějaké zážitky, ze školního prostředí, na které dodnes ráda vzpomínáte?

Zajímavá byla třeba výuka tělocviku, kdy chyběl tělocvikář, takže jsem učila i tělocvik. Studentky měly běhat nějaký okruh, tak se stalo, že mi vítr odfoukl krabičku od stopek. A paní Opršalová mě pokárala, že tak dlouho se to používá a já to vezmu jednou a hned chybí krabička. Při hodu granátem jsem děckám říkala, že musí stát vždy za tou dívenkou, která hází. Přesto jedna pilná sběračka vyběhla a druhá jí hodila granát na hlavu. 
Jinak se mi teď nic konkrétního asi nevybaví.

Takže žádný "exces", třeba v hodinách angličtiny z poslední doby?

Člověče, to asi ne… nebo ty nějaký víš? (smích)
Možná mě napadá jedna taková kuriozitka z exkurze.

Povídejte…

No, někdy v 80. letech jsme jeli na exkurzi k soudu do Nového Jičína. Kolegyně se k nám měla připojit až tam, tudíž jsem jela se studenty sama. Tehdy ještě jezdily autobusy s vlečkou a děcka tam strašně chtěly jít, tak jsem vešla k šoférovi a zaplatila za celou skupinu. Chtěla jsem se vydat za nimi, jenže řidič měl na vrchním schůdku takovou rohožku s velkými oky a já jsem měla hrubší podpatky, které mi tam uvízly. A už už jsem cítila, jak padám celou svou vahou dolů.
Na jedné ruce jsem měla zavěšenou tašku, na druhé kabelku, čili jsem spadla přímo na hubu. A ještě jsem měla ruce v kapsách, takže jsem si zlomila zápěstí na jedné ruce a na druhé loket. Nakonec jsem se zvedla, ale nebyla jsem schopná nikam jít. Tak to byl takový velice kuriózní případ, že kantor jede na exkurzi a vypadne z autobusu. Studenti však, dle instrukcí, v pořádku dojeli na určené místo, kde je čekala kolegyně a exkurze proběhla bez dalších obtíží.

Vím, že také ráda cestujete. Jaké země jste za svůj život navštívila?

Při studiích jsem samozřejmě cestovala především po Rusku, což nebylo vůbec jednoduché. Vždycky jsme cestovali tajně na občanské průkazy našich ruských spolubydlících. Tudíž jsem tam navštívila hromadu míst. Od té doby jsem se ještě do Ruska mnohokrát vrátila – naposledy před dvěma lety jsme se tam vydali se skupinou dalších jedenácti spolužáků, se kterými jsme tam studovali. 

Potom jsem cestovala po Evropě. Zúčastnila jsem se učitelského kurzu v Dánsku, navštívila Anglii v rámci projektu Sokrates, kam jsme jezdily s paní Matlákovou i se studenty, dále jsem několikrát navštívila naše partnerské školy ve Španělsku a v Itálii. 
Na dovolenou jezdíme většinou do Chorvatska. Vždycky mě také zajímalo Řecko a Egypt, ale tam je přes léto moc teplo a přes školní rok si učitel toho volna moc brát nemůže.
Jak jsem již zmínila, pracovala jsem v kempu v Americe poblíž města St. Louis (stát Missouri). Během pobytu jsem navštívila Niagarské vodopády, Harvard, Washington i New York. V současné době žije moje dcera ve státě New Jersey, tak za ní každoročně jezdím v zimě na 2-3 měsíce.

Kam se vracíte nejraději?

Já se ráda vracím tam, kde těm lidem rozumím a můžu si s nimi popovídat. Paradoxně je to právě Rusko. Tam jsem strávila ty nejlepší roky svého života a našla jsem si tam manžela, jenž v Rusku také studoval kantořinu, matematiku a fyziku. 

Takže u Vás asi platí, že protiklady se přitahují? 

No… (smích).

Cestujete raději autem, letadlem nebo snad vlakem?

Do Chorvatska většinou autem, ale do Ruska určitě letadlem. Ovšem kdysi jako studenti jsme dostávali letenky pouze jednou ročně, jinak jsme museli jezdit vlakem, avšak ta cesta do Volgogradu trvá téměř 3 dny. Před dvěma lety, když jsem tam byla, tak jsem si znova vyzkoušela cestovat vlakem a už vlastně jen ta samotná cesta ve větší partě lidí je zážitek. Samozřejmě bylo veselo a i v těch lůžkových vozech to nebylo špatné, takže to bylo pěkné znova prožít.

Je něco, čeho litujete? Něco, čeho jste chtěla dosáhnout a nemohla?

Co se kariéry týče, tak asi ne. Já jsem nikdy nesnila o nějakých vědeckých úspěších.
Jen si možná s odstupem času říkám, že jsem byla až moc přísná a zbytečně jsem bazírovala na věcech, které mi teď už nepřipadají v životě tak důležité. Možná jsem mohla být na ty děcka trošku vstřícnější a milejší. Těžko říct.

Změnil se tedy v průběhu let Váš přístup ke studentům?

Myslím si, že ano. Dle mého názoru jsem byla čím dál tím mírnější. Když si vzpomenu na své začátky, jak jsem po studentech málem chtěla, aby uměli celou učebnici nazpaměť. 

Umíte lépe anglicky nebo rusky?

To je hrozně těžká otázka. Vzhledem k tomu, že jsem se k angličtině dostala, až když mi bylo přes 40, tak si myslím, že výslovnost už do toho ucha nikdy úplně nedostanu.
Je zajímavé, že když se dívám na anglické filmy, tak se dívám na tu obrazovku a všude musí být ticho a stejně nerozumím na sto procent, ať už jde o britskou nebo americkou angličtinu. Naopak, když si pustím ruský film, tak u toho mohu uklízet – mohu dělat cokoliv a pořád tomu skvěle rozumím.

Co pro vás znamená pojem čas?

No, pořád ho mám málo. Je to něco, co utíká hrozně rychle, protože nic nestíhám, ale dneska už jsem na něj málokdy vázaná. Teď je to pro mě něco, s čím já si hospodařím a udělám si "co chci, kdy chci".

Chtěla byste umět cestovat v čase? Vrátit se třeba do svého dětství a prožít nějaký den znovu?

Nevím. Měla jsem sice moc pěkné dětství. Tehdy byla taková mnohem bezpečnější doba a všechno se zdálo skutečnější. Rodiče se o nás nemuseli bát, že potkáme nějakého úchyla. Řekli jsme, že se jdeme projít k Boroveckým rybníkům na sněženky a nikdo neměl obavy nás pustit, i když jsme byli teprve v předškolním věku. Kdežto teď bych se tam sama bála jít. Ale vrátit bych se už asi nechtěla.

Na co z dětství nejraději vzpomínáte úplně nejraději?

Na vánoční stromeček. Dodnes nepotřebuji dostat žádné dárky, ale živý stromeček musíme mít v každém případě. Ideálně co největší.
Dědeček totiž kdysi pracoval v lese, takže jsme měli vždycky vysoký košatý stromek. Dokonce jsem se na něj jako malá pokoušela šplhat a spadla jsem. Takže k této tradici mám veliký vztah a každý rok si dávám záležet, aby měl strom vodu a vydržel nám co nejdéle.

Co se Vám vybaví jako první, když se řekne Masarykovo gymnázium Příbor?

Asi lidé, studenti a kantoři.

Jak byste ho popsala jedním slovem?

Život. Strávila jsem na této škole většinu života. Když přičtu i léta, co jsem zde studovala, vyjde mi neskutečných 35 let.

Prozradíte nám nějaké životní motto, které byste chtěla předat dalším generacím a studentům?

Ve čtvrtém ročníku jsem se v hodinách filosofie setkala s Kantovým kategorickým imperativem, který říká: "Nečiň to, co nechceš, aby ti činili jiní.", takže se k lidem snažím chovat slušně, pomáhat a v tom případě jsem pak se sebou spokojená, když se mi to daří. Nic víc od života asi nečekám.
Máte nějakou oblíbenou knihu nebo spisovatele, který Vás inspiroval?
To asi přímo ne. Poslední dobou – je to teda ostuda – moc nečtu, a když už čtu, tak spíše nějaké detektivky. Moje oblíbená knížka je Egypťan Sinuhet od Miky Waltariho. To se mi moc líbí, jak popisuje život v Egyptě.
Také mám moc ráda pohádky, obzvláště ty starší české. Ráda je sleduji i v televizi – třeba Princeznu se zlatou hvězdou na čele si nikdy nenechám ujít, i když ji mám doma na DVD. V oblibě mám i tradiční Večerníčky, kde vítězí dobro nad zlem, třeba Krkonošské pohádky.

Na závěr bych Vás chtěla poprosit, jestli byste mohla čtenářům osvětlit Vaši historku ze ZOO?

Á, to jsem vám asi někdy vykládala… Je to příběh starý téměř 60 let. Chodila jsem tehdy do školky a jeli jsme na výlet do ZOO v Ostravě. Všichni jsme se chtěli podívat na opice, a protože nás bylo hodně, tak nás paní učitelka rozdělila na dvě skupiny. Jenže než se podívali všichni z první skupinky, my ostatní začali být netrpěliví.

Já jsem nikdy nebyla moc hodné a vzorné dítě – teď už asi jsem (smích) – tak jsem se zády opřela o prázdnou klec, kterou zrovna čistili, a znuděně jsem tam postávala. Poté však ošetřovatel do klece znovu vpustil jejího obyvatele, čehož jsem si vůbec nevšimla. Byla to obrovská gorila, jež se ke mně znenadání přikradla, packou mi hrábla do vlasů a kousla mě do ramene. Všichni říkali, že jsem měla velké štěstí, že jsem nosila zapletené copy a té gorile se do nich zapletla packa, protože mi mohla vyškrábat oči. Tak ještě bych vás možná učila jako slepý učitel. 

Pak jsem asi dostala nějakou injekci a normálně přijela domů. Večer jsem si stěžovala, že mě pořád bolí ruka a mamka se mě ptala, co se stalo, a tak jsem jí odvětila, že mě pokousala opice, což mi samozřejmě nechtěla věřit. Nakonec ji přisvědčil až otisk gorilích zubů na mém rameni.

A to je tedy můj opičí příběh. 

Mockrát Vám děkuji za rozhovor a hodně štěstí v životě.

Daniela Večeřová, Ok