VLADĚNKA

Vladěnka. Všichni ji známe – věřící uklízečka s přívětivou povahou, která neodmyslitelně patří k naší škole. Není nikdo, kdo by se s ní nesetkal. Mnozí se však těmto setkáním snaží vyhýbat, jiní jen se zdvořilým úsměvem projdou kolem. Ti odvážnější, kteří se zastaví a prohodí pár slov, už předem ví, že musí počítat s alespoň několikaminutovým zpožděním. Kdo ale je tahle Vladimíra Greinerová? Nic víc už o ní nevíme. Náhled do jejího života vám přináší toto interview.

Co nejraději jíte, Vladěnko?

No, nejraději mám asi sladké.

Sladké? A jaké je tedy vaše nejoblíbenější jídlo?

Tak to nejspíš ovesná kaše, ano, tu mám asi nejradši.

Když už jsme u toho jídla… Vaříte ráda?

Vařím ráda, to ano, jen na to nemám díky práci moc času.

A co ještě ráda děláte?

Než vaření, to jsem daleko raději venku. Moc ráda chodím do přírody, nebo i jezdím na kole. Někdy v zimě chodím s bráškou dokonce i na běžky. Jinak si třeba docela ráda zazpívám písničky z mého mládí od Vaška Neckáře, toho jsem měla moc ráda. Taky se mi líbí pochody od Františka Kmocha. Velmi ráda trávím čas na zahrádce, když svítí sluníčko. To mě pak pokaždé mrzí, že v poledne musím vždycky všeho nechat a spěchat tady do školy. Ale když už tady jsem, tak jsem zase ráda, že můžu být s vámi.

A co naopak nemáte ráda? Co nerada děláte?

Když to tak řeknu, je to sice takový protiklad, ale já jako dost nerada právě uklízím, i když jsem uklízečka. Vůbec to totiž nedělám ráda ten úklid. Ano, já to tak klidně řeknu – prostě uklízečka nerada uklízí!

Co tedy máte na svém zaměstnání ráda?

Já mám k této škole veliký vztah. Když nemám své vlastní děti, a mám v sobě tolik mateřské lásky, tak mi dělá veliké potěšení být právě tady, mezi těmi studenty. Kontakt s mladými lidmi mi dává sílu, a když se na mě někdo z vás usměje, tak jsem šťastná. Proto tady jsem, a proto se mi tady tak líbí.

Takže Vás vaše zaměstnání naplňuje?

Ano, rozhodně ano. Bez vás, mladých lidí, bych totiž vůbec nemohla být. Bývaly dokonce doby, kdy jsem si tady, do budovy gymnázia, zašla jenom tak, třeba po ránu, abych měla lepší náladu, protože miluju…miluju vás. Právě proto jsem tak smutná, když mají přijít prázdniny. Protože je mi jasné, že tady studenti nebudou a já tady zůstanu sama. Navíc, což každá uklízečka ví, je tady o prázdninách vždycky nejvíc práce.

A jak dlouho už tady pracujete?

Je to už třicet dva let. Na třídních schůzkách občas potkávám ty, kteří tady chodili, když jsem nastoupila – je už to takhle ob generaci. Mnoho rodičů mě tady zdraví, a to je pro mě moc pěkné. Také si můžu tykat s profesory, kteří tady taky kdysi studovali, například s panem profesorem Kadlčkem nebo panem Daliborem Dejmkem.

Jak jste se k této práci vůbec dostala?

To je na delší povídání. Měla jsem moc nemocnou maminku, a proto jsem musela skončit hned po základní škole, abych se o ni mohla starat. Proto mi tatínek sehnal práci v Kopřivnici na odborném učilišti, kde jsem vydávala nářadí. Tam jsem po čtyřech letech dala výpověď. Když pak má maminka zemřela, tehdy mi bylo teprve 25 let, vůbec jsem nevěděla, co dál. Zvažovala jsem, že bych se stala řádovou sestrou, ale nechtěla jsem opustit svého bratra. Nakonec jsem se díky šťastné shodě náhod setkala s paní, co tady na gymnáziu uklízela. Řekla mi, že zde potřebují uklízečku do spodního patra. Šla jsem se tedy zeptat a okamžitě mě přijali. Nejdříve jsem se bála, že si ze mě studenti budou dělat legraci, díky malému věkovému rozdílu, ale moc mile mě překvapili tím, s jakou láskou mne hned přijali. Začali jsme si i tykat a s mnohými jsem se dokonce spřátelila. Už první den jsem to tady měla moc ráda.

Dokázala byste srovnat studenty, jací byli tehdy, a jací jsou dnes? Pozorujete nějaké změny?

Nevím, to bych neřekla. Vidím, že se tady stále hlásí inteligentní studenti, kteří jsou na úrovni. Nezkažení, abych tak řekla. Třeba tady vedle na Jičínské bych pracovat nemohla. Tam je rozdíl na první pohled patrný, jejich chování je daleko horší. Ti žáci si ze mě dělají legraci a pořvávají na mě, když jdu okolo. To se mi tady nestává, takže studentům gymnázia z mé strany patří všechna čest.

Na svém zaměstnání byste tedy nechtěla nic změnit, kdyby to šlo?

Kdysi jsem mívala takový ideál, že bych se starala o nemocné lidi. Dokonce jsem si udělala i zdravotní kurz. Jsem však velice přecitlivělá, takže bych to možná nezvládala. Nebo by mi chyběl právě ten kontakt s mladými lidmi. Nyní už bych na svém zaměstnání měnit nic nechtěla. Budu ráda, když to zvládnu ještě ty tři roky, které mi chybí do předčasného důchodu.

Máte nějaké sny? Něco, co byste si přála?

To je krásné. Tak hlavně bych si přála, aby byli studenti hodní a čistí na těle i na duchu.

A co Vaše dětské sny? Měla jste nějaký ideál, když jste byla mladá?

Tehdy jsem si nejvíce přála, aby se má maminka uzdravila. Tím, že jsem vyrůstala na samotě s rodiči a bratrem, byl obecně můj život vázán na zdravotní stav mojí maminky.

Vzpomínáte ráda na svoje mládí?

Moc ráda! Úplně nejraději. Myslím, že se to na mě i dost podepsalo. Vyrůstala jsem několik kilometrů za městem. Poté jsme se kvůli maminky museli přestěhovat do družstevního bytu v Příboře. Přesto jsem tady ani za ty roky nepřilnula a svůj domov cítím právě tam. Doposud se tam moc ráda vracím. Myslím, že jsem měla to nejkrásnější dětství a nejhodnější rodiče.

Vladěnka s dědečkem a bratrem

Co vás bavilo jako malou? Co jste ráda dělala?

Já jsem milovala koťátka. Měli jsme kočku i pejska a s těmi jsem si moc ráda hrávala. Měli jsme taky houpačku na zahradě, tak jsem se houpala na houpačce, chodila jsem do přírody, zpívala jsem si…  Jako dítě jsem se zamilovala do Vaška Neckáře a uměla jsem od něj kdejakou písničku. To dětství bylo skutečně nádherné, takhle v přírodě, mezi zvířátky.

A co škola?

Já jsem chodila na základku tady. Ale tehdy to bylo trošku jinak – přízemí gymnázia patřilo k Jičínské, protože tam bylo málo tříd, a gymnázium bylo až ve vyšších patrech. Čili já jsem do tohoto gymnázia chodila i do školy. Na učebně č. 6 jsem chodila do třetí třídy, na jedenáctce do čtvrté třídy, a nahoře na č. 28 jsem chodila do třídy páté.

Chodila jste do školy ráda?

Ano, rozhodně! Na školu často a ráda vzpomínám. Například na Majáles, který pořádali gymnazisté. Bývalo to moc pěkné, mívali třeba i bryčku, koně a tak… A jinak bych řekla, že mě bavil přírodopis a také ruština. Hlavně mě nebavil dějepis, fyzika, chemie a matematika. Dokonce, co mě vůbec nebavilo, tak byl tělocvik, což je možná zvláštní, ale tehdy jsem byla silnější postavy a moc jsem se bála, že něco nezvládnu. Spíše mě bavila hudební výchova.

Jak jste si tehdy, když jste byla mladá, představovala svoji budoucnost?

Měla jsem jednu výbornou spolužačku, kamarádku a s tou jsem vždycky chodívala ze školy. Společně jsme si stále plánovaly, jak si založíme rodiny, jak budeme mít děti, přemýšlela jsem, jak se budou jmenovat... Tak jsme si to pokaždé všechno představovaly…

A mrzí Vás, že to nakonec dopadlo jinak?

To ne, nedá se říct, že by mě to mrzelo. Musím říct, že jsem i ráda. Takhle si se svým bratrem alespoň navzájem můžeme být oporou. Nebylo by dobré, kdybych se já vdala a on zůstal sám. A vy, studenti, kteří mě máte rádi, mi svým způsobem nahrazujete rodinu. Jelikož nemám své vlastní děti, tak jsem se jakoby upnula na lásku od vás a to mi v životě dává sílu a štěstí. Za to jsem každému z vás moc vděčná.

Vladěnka a bratr

Jaký byl ve Vašem životě nejšťastnější okamžik?

Nevím, to se nedá takhle říct, takových okamžiků bylo opravdu mnoho. Ale třeba tady ze školy, to bylo moc krásné, když mě jednou studenti pozvali na stužkovací večírek. Nebo když při loňském předávání maturitního vysvědčení jeden student v aule přede všemi řekl: „Děkujeme Vladěnce za duchovní podporu.“ To jsem měla slzy v očích, bylo to skutečně velice dojemné. Taky se mi stalo, že jeden bývalý student mě pozval na svatbu, to bylo taky něco nádherného.

A co Vás v životě naopak nejvíce ranilo?

Tak největší bolest mi v životě určitě přinesla smrt mé maminky a jsem vděčná, že jsem měla vůbec sílu to prožít.

Maminka se svým synem a dcerou Vladěnkou

Jste ráda, že jste život prožila tak, jak jste ho doposud prožila?

Ano, určitě ničeho nelituju a vůbec nic bych neměnila. Jsem vděčná za to, jak jsem svůj život mohla prožít. Můžu být ráda za to, že jsem na tom tak dobře.

A poslední otázka… Máte nějaký vzkaz pro studenty?

To je krásná otázka, děkuju. Musím studenty velice pochválit za to, jací jsou! Za to je opravdu velice ctím. Taky jsem vděčná celému vedení příborského gymnázia. Tímto bych chtěla všem poděkovat za to, že tady jsem a za to, že jsem tady vůbec mohla být. Zvlášť paní Heraltové, to je velice vzácný člověk, nastoupila tady ve stejném roce jako já, za to, že se mnou měla tolik trpělivosti a byla mou velkou oporou. Samozřejmě taky hodně vděčím i panu Maťovi, že to se mnou vydržel a taky panu řediteli Kerekešovi. Je to pro mě opravdu dar.

Také bych studentům chtěla říct, aby v životě prožívali čistou lásku. Protože pravá láska není to, že člověk s někým chodí nebo s ním spí. Pravá láska, to je především oběť. Láska je, když je pro ni člověk schopen dát život.

Přesto, že s Vladěnkou nemusíme ve všem souhlasit, si tato žena rozhodně zaslouží úctu. Neměli bychom ji soudit jenom proto, že se nám její chování zdá zvláštní. V životě to neměla nejlehčí a ať už to bylo její mládí, kdy se musela vypořádat s odchodem své nemocné matky, nebo v rozhovoru nezmiňované období totality, kdy měla rovněž spoustu problémů, bylo toho mnoho, čím si v životě musela projít. Proto bychom se nad sebou mohli zamyslet a místo posměšků Vladěnce věnovat alespoň ten úsměv a vlídné pozdravení. Dá jí to mnohem víc, než nás to bude stát…

Daniel Carbol, Kt