Přestože bych měla mít na mysli spíše vrcholovou rovnici paraboly
nebo Mendelovy zákony… jo a vlastně taky maturitní téma Education, tak jsem se
rozhodla ještě neopouštět prázdninové vzpomínky a s trochou sentimentu se s
vámi, ve fotografickém pojetí, podělit o mou návštěvu Rumunska. Tuto nádhernou,
temperamentní zemi jsem navštívila poprvé a bohužel jen na krátký čas, za který
jsem neměla šanci poznat ani setinu z přírodního a kulturního bohatství.
Varful Retezat
tábořiště s větrolamy kolem stanů
První část výletu jsem strávila v okolí národního parku Retezat,
jenž se nachází ve východní části země. Jeho nejvyšší vrchol Peleaga sahá až na
úroveň 2 509 m .
n. m., takže výškově jsou to hory srovnatelné s Vysokými Tatrami. V horách zde
potkáte kromě pasoucích se krav a ovcí také sviště nebo i velmi jedovaté zmije.
Obzvlášť jedovatá byla ta, kterou jsem potkala v kempu (přesněji řečeno na
místě, kde je v národním parku dovoleno postavit stan), když jsem šla s PET
láhvemi pro pitnou vodu. Myslím, že o mém setkání se zmijí věděli až v
Bukurešti… a mí přátelé mi dodnes nevěří a domnívají se, že jsem si to
vymyslela, protože vědí o mé fobii a obviňují mě, že jsem chtěla získat
pozornost tamních italských turistů.
ledovcové jezero
Dunaj
Po několika dnech a nocích pod bodem mrazu jsme se přesunuli do
oblasti Banátu. Jedná se o historicky velmi zajímavou destinaci. Dělí se na tři
oblasti – rumunskou, maďarskou a srbskou část. Žijí zde rozličné národnostní
menšiny. Naše výprava konkrétně navštívila vesnici Svatá Helena, kde žije české
etnikum. Po rumunské hatmatilce, ze které jsem pochytila pouze Drum bun!
(Šťastnou cestu!) z popisných tabulí na konci každé vesnice, bylo příjemnou
změnou slyšet z úst místních obyvatel svůj rodný jazyk. Češi zde přesídlili asi
v polovině 19. století s vidinou úrodných zemědělských oblastí a po několik
generací uchovali češtinu i české zvyky. Dokonce se některé děti naučí rumunsky
poprvé až kolem desíti let věku, kdy začnou chodit do školy ve větším městě.
Měli obrovskou radost, když jsme místní škole věnovali stohy vyřazených učebnic
dějepisu a čítanek, jež nám věnoval ředitel jisté základní školy v
Kopřivnici.
domácí kuchyně
místní muž se vrací z pole a v pozadí budova české charity
s bačou
Podle názoru místních se oni sami necítí být Rumuny a v mnoha
ohledech vládne mezi Čechy a Rumuny nevraživost. V některých konzervativních
rodinách ani nedovolují dětem uzavřít manželství napříč původy.
ulice ve sv. Heleně
Obyvatelé Svaté Heleny se živí pouze tím, co si sami vypěstují.
Chovají prasata, slepice, koně, králíky a pěstují ovoce i zeleninu.
Pravděpodobně jsou vesnice jako je tato odsouzeny k zániku, neboť populace
mladých lidí odchází hned, jak je to jen možné za prací do Čech nebo jinam do
Rumunska.
Anežka Frühbauerová, Ok
Žádné komentáře:
Okomentovat